Kdyby mapa Google uměla zobrazit lední jachtaře třeba jako černé tečky, viděli byste, jak se po oznámení místa konání okamžitě rozpohybovalo 163 černých teček, které míří z různých koutů Evropy či světa do společného cíle. Finové a Švédové najíždějí na trajekty, Američané nasedají do letadel, středoevropané a východoevropané se sunou po silnicích různých kvalit. Všechny spojuje společný cíl: Estonsko, ostrov Saaremaa, městečko Kuressare, dějiště Mistrovství Evropy 2011 v ledním jachtingu.

Výprava z České republiky se skládá ze 4 mužů. Martin Vacula, letošní mistr republiky. Náš rozvážný trenér, který má nejvíce zkušeností. Jakub Zobač, předloňský mistr republiky, divoch výpravy a enfant terrible. Libor Vacula, stříbrný z mistrovství ČR v předloňském roce a třetí v letošním. Vladislav Ptašnik, ten co toto píše a prezident třídy, stříbrný v letošním mistrovství republiky.

A nesmím zapomenout na nezávodícího člena výpravy, Petra Poledníčka. Pojede v autě s Jakubem a bude se o nás starat. Já jsem vyrazil z Máchova jezera hned po oznámení místa. Ostatní kluci pak o den později ve dvou autech. Cesta na ostrov Saaremaa měří z Máchova jezera sice „jen“ 1600 km, trvá ale čistých 24 hodin jízdy. Kluci vyrazili ve dvou autech o den později. Protože se střídali a řídili i přes noc, můj náskok na konci cesty téměř celý dohnali.

Já spolu s Niklasem Muellerem-Hartburgem a Chrisem Williamsem vytváříme od hranic Litvy konvoj. Oba dva jsou pozoruhodné osobnosti a jsem rád, že s nimi můžu jet a při večeři si s nimi povídat. Niklas je bývalý evropský komodor (a jak Jakub s nadsázkou říká, jeho adoptivní táta). Chris je evropský sekretář a je to Brit, což je v ledním jachtingu velmi nezvyklé. Chrisovi je 77 let, ale vypadá na 60. Teď v důchodu vede charitu Gwennili Trust. Umožňuje vozíčkářům nebo slepým lidem jachtit na moři na lodích k tomu uzpůsobených.Chris sám působil v britské armádě a dokonce pracoval ve vysokých strukturách NATO. Je velice noblesní. Sám už nezávodí , na lodi ale stále jezdí. Jeho funkce sekretáře je něco jako funkce mírového indiánského náčelníka. Komodor je pak vlastně válečný náčelník v době konání mezinárodních závodů. Jaký je rozdíl mezi mírovým a válečným indiánským náčelníkem doufám víte.

Polské cesty jsou hrozné. To se ví a je to prostě tak. Mohutně se tam staví nové dálnice a bude to jednou lepší. Zatím je to ale hrůza. Byl jsem překvapen na litevské hranici. Náhle dobrá silnice, udržované vesnice. Asi jako když jste za socialismu přejeli česko-rakouskou hranici. Lotyšsko pak trochu horší, ale pořád lepší než Polsko. V okolí Rigy nenaladím jiné než rusky mluvící rádio. A pak Estonsko, které na mě působilo hezkým dojmem. Skoro jako Finsko, podobná architektura a všude strašný mráz. Poslední úsek cesty na ostrov Saaremaa překonáváme pomocí trajektu, který si razí cestu úzkým kanálem plným ledové tříště. Jinak je moře všude okolo sevřené ledovým příkrovem a na ostrov je dokonce otevřena pro automobily pod 2.5 t lední cesta! Nevěřím svým očím. Oficiálně provozovaná cesta, při nájezdu na led je budka, v ní organizátoři, kteří řídí rozestupy aut a postupně je vpouštějí na 26 km dlouhou cestu. Chci okamžitě jet po ledu, ale moje auto má 3 tuny a musím na trajekt. Večer cestu zavřou a pak už tam nikdo nesmí, což poznali i kluci za mnou. Taky trajekt.

Takže cesta je za námi a jsme úspěšně na ostrově. No tedy úspěšně, skoro je mi to trapné psát. Menší neúspěchy byly. Tak v Polsku jedno zastavení policií za předčasné předjíždění. Plná čára už prakticky končila a ten kamion jsem předjel na přerušované čáře, polský policista byl ale nekompromisní. Pro pokutu 300 zlotych jsem se vracel za doprovodu policejního auta k bankomatu 6 km zpět a celou tu dobu do mě navigace hučela:“Jakmile to bude možné, otočte se do protisměru…“. Strašně bych rád, ale moje doklady byly v tom policejním autě přede mnou. No to se bude doma těžko vysvětlovat. A pak jedno mírné překročení rychlosti v Estonsku, nakonec stačilo kajícnému řidiči domluvit. A pak nějaké fotky cestou, takže budu čekat na žádosti o copyright.