V sobotu ráno jsme vyrazili na místo startu. Pořád mi vrtá hlavou, jak je to s tím čistým ledem, když všude okolo je sníh. Po osmi kilometrech přijíždíme do jachtklubu na břehu rižského zálivu. Auty rovnou na led, navigace se může zbláznit. Jsme podle ní ve vodě. Jede se na moři. No tohle. Led je fakt slaný. Stavíme lodě, všude okolo nás dělají ostatní totéž. Kromě nás se tu vyskytuje i dost Monotypů XV, to je velká lední jachta pro dva jezdce. Jsou to obdivuhodné koráby. Necháváme si ještě přeměřit brusle od měřiče a bohužel některé parametry nesplňujeme. Budeme je muset večer opravovat.

Dychtivě vyrážíme od břehu na 5 km vzdálené startoviště. Cestou musíme překonat 3 praskliny, nic mimořádného, jsou zamrzlé a lze je pomalu přejet. Lodě máme plně naložené bruslemi, nářadím a jídlem, takže se nedá jet příliš rychle. Na startovišti už trénuje zhruba 50 ledních jachet. Přidáváme se k tréninkové skupince nejlepších Poláků a Maďarů. Studená sprcha. Ale šíleně studená. Ujíždí nám jak hlemýžďům. V přestávkách trimujeme, někdo mění plachty, snižujeme výšku plachty, povolují se vanty, přitahují se vanty, hýbáme patkou stěžně. Něco málo se zlepšilo. Já mám ale pocit, že všichni okolo jedou rychleji. To není pocit, to vidím. Jednou jsem se chvilku držel loňského mistra světa, ale po obratu mi zmizel.

Odpoledne se ještě účastníme slavnostního zahajovacího ceremoniálu. Do večera brousíme brusle, bez jídla, bez odpočinku.

Večer v hotelu nás náš trenér Martin Vacula snaží povzbudit. Měřili jsme se proti těm nejlepším, kteří jezdí už léta a prostě ví jak na to. No asi jsme si mysleli, že sem vlítnem a všem jim to ukážem, ono to tak ale není. Pozdě do noci ještě vylepujeme brusle, tak aby prošly případnou kontrolou. Spát jdu s těžkou hlavou.