Buším vzteky do volantu a řvu sprostě. Mobil s navigací mi už asi posedmé spadl z volantu na podlahu. Bojím se odtrhnout oči od výhledu přes přední sklo. Venku je sněžné peklo, kluzko. V té tmě tmoucí zchumelené skoro nic nevidím. Jedu už 21 hodin a pořád nejsem v cíli. Proč jsem nezůstal raději doma…

Ano, až do takto zoufalého stavu jsem se dostal ke konci dlouhé cesty za ledem do estonského města Viljandi k jezeru Võrtsjärv. Navigace instalovaná v mém jinak perfektném supíku (Superbu) nemá ani jednu pobaltskou republiku. Posloužil  tedy mobil položený na držáku volantu. Prvních 800 km jsem po hektickém středečním pracovním dni dal ještě celkem snadno. Pospal jsem si v autě za Varšavou 6 hodin a jel dál. Celý další den pršelo. Dost hustě. Po šesti hodinách jsem alergický na zvuk stěrače. Po osmi hodinách se mi zprotivila všechna hudba v mém mobilu. Projel jsem Polskem, Litvou, Lotyšskem. V Estonsku déšť vystřídalo husté sněžení. Jsem na infarkt. Kam to jedu? Proč to dělám?

A to jsem měl možnost vyjet do Švédska, na švédské mistrovství. Že jsem nejel raději tam. Sníh je největší nepřítel ledních jachtařů. Hustě sněží už 4 hodiny. Jedu po úplně prázdné silnici, nejkratší trasou podle navigace. V Pobaltí se ale musí jezdit po největších silnicích. Na to už je ale pozdě, musím dorazit posledních 100 km jakousi pustinou. Jedu maximálně čtyřicítkou. No alespoň je pod sněhem pořád asfalt a ne hlína, což se tady může lehce stát…

Estonsko, pristav bV pátek ráno na západním břehu jezera vidím množství ledních windsurferů, kterým zde dnes končí velká soutěž. Jsou tu už týden. Pohyb lidí na ledě mi zvedá náladu. Zajíždím do rybářského přístaviště a tam začnu stavět loď. Mokrý sníh na ledě se mění rychle ve vodu a vlastního sněhu jsou  tu sotva 2 cm. Objevuje se estonský mladík Heliment Heigo C 73. To mi zvedá náladu ještě trochu výš. Nebudu sám. Stavíme oba lodě, Heigo je hotov dřív a odjíždí prozkoumat situaci. Mezitím se objevuje Tomek a Lukasz Zakrzewski P 55 a P155 a s nimi další 3 polští jachtaři. No to bude něco, nálada jde úplně nejvýš. Dobře jsem udělal. Přestává sněžit a objevuje se slunce.

Heigo se vrací zpátky zrovna v momentě, kdy otáčím ven z přístavu kompletně ustrojenou jachtu a chci vyrazit. Sundává si brýle a říká, že se na jezeře před deseti minutami otevřela nová velká trhlina. Windsurfeři závod předčasně ukončili. Společně se s Poláky se shlukujeme do hloučku a zvažujeme, co dál. Nálada je úplně dole. To je ale lední jachting. Potřebujeme si to prohlídnou na vlastní oči, Tomek Zakrzewski má brusle a já mám ledoběžku. My dva půjdeme na průzkum a Heigo zatím objede na břehu další možná nástupiště na led a prozkoumá je.

Estonsko, pruzkum bVyrážíme s Tomkem. Jsme vybaveni bodci na vylézání z vody na led, já mám navíc na sobě navázáno 15 m provazu. U první trhliny zastavujeme a děláme první fotku. Led je tlustý 23 cm. Pozorujeme zbylé windsurfaře za čerstvou trhlinou, jak ji přejíždějí zpět ke břehu. Horší to má jejich čtyřkolka s vlekem na lyžinách, za kterým ještě vleče dvě třímetrové nafukovací boje. Nakonec se prostě rozjede na plný plyn a trhlinu přejede. Bez problému. Tomek komentuje, že to je dobře, svědčí to o dobré kvalitě ledu. My ji překonáme opačným směrem, od břehu a jedeme na východ směrem do středu jezera. Tomek zapíná navigaci, abychom mohli změřit vzdálenosti. Slunce vykukuje zpod nízkých mraků a na jezeře je najednou nádherně. Za jízdy vytahuju iPhone a filmuju Tomka. Pak mi dává svůj iPhone Tomek. Musím udělat video pro jeho ženu. Tak jo, není to sice jednoduché – filmovat za jízdy z ledoběžky-  ale povede se. A pak musí Tomek filmovat zase mně, tentokrát pro mou ženu. Tomek jede vedle mne a filmuje. Zpomaluju, předjíždí a filmuje mě mým iPhonem otočen dozadu. Hezky aby se kamera moc nekývala. Dělám filmový obličej, aby doma jó viděli. Koutkem oka zahlídnu záblesk slunce na volné hladině. Řvu jenom TOMÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉK! Ten si okamžitě bez dívání kecne na zadek a zabrzdí na něm 10 cm od okraje další trhliny.

Estonsko, Tomek pred trhlinou bPomáhám mu na nohy a kousek dál od vody se oba idiotsky smějeme. No nic vážného by se asi nestalo. Tomek by byl mokrej a můj iPhone by ležel na dně jezera. Led je tlustý a snadno by vylezl nazpět. Jak směšně jsme si před chvilkou odsouhlasili, že je bezpečnější jít na průzkum ve dvou. Pokud neděláte blbosti… Po kontrole ipadu se navíc ukázalo, že Tomek ipad mimoděk vypnul už po dvou vteřinách, takže ani nemáme tu komedii natočenou.

Estonsko, rybari bGPSka ukazuje, že „Tomkova“ trhlina je jen 400 m od té první. Nedá se překonat. Máme tedy málo místa na bezpečný trénink. Vracíme se do přístavu a spolu z místními rybáři stěhujeme vše z ledu do aut. My lední jachty a oni čerstvý úlovek. Ryby ulovené do sítě teď z motorového skůtru překládají do přepravek. Zítra musíme najít jiné místo, kudy bychom se dostali bezpečně na led uprostřed jezera.

Uvidíme, co bude zítra…