Nějak se to stalo a jsem znovu na Bajkale na závodech ledních jachet. Letos už potřetí. Původně jsem jet nechtěl, ale nakonec mě Diderick Riemsdijk H 467 přemluvil. Zavolal v lednu, že v kontejneru zbývá už jen poslední místo. Mám podezření, že to říkal úplně všem účastníkům.

Bajkal 2016, Pavlina bZ Prahy do Moskvy letím společně s Pavlínou Soukupovou. Čeští jachtaři ji určitě znají jako fotografku. Její sláva už se ale šíří za hranice a Pavlína dostala pozvání stát se oficiální fotografkou Bajkalského týdne ledních jachet. V Moskvě se spojujeme s evropskou výpravou a do Irkutska už letíme společně. Tam jde všechno hladce, žádné ztracené kufry. Nastupujeme do minibusu a pokračujeme doslova cestou necestou dalších 5 hodin na základnu Ujuga na břehu Bajkalu.

Bajkal 2016, vykladani kontejneru bKontejner s naším vybavením je už na místě a pouštíme se okamžitě do jeho vykládání. Sestavujeme lodě a připravujeme vše na zítřejší první závod. Led na jezeře je měkký, povrch firnovitý, bílý a neprůhledný. Tloušťka ledu je 110 cm. Ještě před deseti dny byl led jako modré zrcadlo s občasnými závějemi. Předčasný příchod teplého počasí však idylku pokazil a kdoví, jak nám to bude zítra jezdit.

Bajkal 2016, Jerzy skladani lode bSpolu s Petrem Hamrákem M 53 jsme došli k názoru, že ony idylické fotky modrého průzračného bajkalského ledu, které organizátoři a Diderick H 467 rozesílají, pocházejí nejspíš z minulého století. A že v našem století ještě nikdy hladký nebyl, a že je to jenom takové lákadlo, které na nás dva zapůsobilo tedy dokonale. Zmořeni nevyspáním z plného letadla a šestihodinovým časovým posunem jdeme spát.

Uvidíme, co bude zítra…